Když 2. května v Oděse zvěrsky upálili 48 protikyjevských demonstrantů, náš oficiální tisk mlčel, případně opakoval ukrajinskou verzi tragédie - demonstranti vlezli do budovy, zavřeli se tam a pak budovu zapálili a uhořeli. Když ukrajinské vojenské letadlo bombardovalo v Luhansku budovu oblastní administrace, což způsobilo smrt mnoha civilistů, ani jsme se to nedozvěděli. Stejně jako nám nikdo neřekl, že v době "příměří" dělostřelecká a raketová palba ukrajinské armády zabila přes pět stovek obyvatel Doněcka - děti, ženy, starce... A když se náhodou objevily snímky rozstřílené dětské nemocnice, doprovázel je cynický ukrajinský komentář, že povstalci holt neumějí mířit.

Pak dopadla mina na zastávku ve Volnovaše a i v Praze pochodovali ukrajinští demonstranti. A když rakety zasáhly obytnou čtvrt' v Mariupolu a zabily 30 nevinných lidí, rozpoutalo se i u nás mediální peklo srovnatelné s kampaní po zásahu malajského letadla. A stejně jako v červenci přispěchala ukrajinská SBU s odposlechem dokazujícím vinu povstalců.

(Osobně si myslím, že rychlost reakce oficiálního Kyjeva nasvědčuje spíše připravené provokaci. Nepřekvapí mne, když se z obyvatele Mariupolu navádějícího palbu separatistů vyklube agent ukrajinské tajné služby.)

Nicméně zde zůstává problém dvojího metru – nevinní mrtví ukrajinští občané na území ovládaném separatisty mohou být vražděni dělostřeleckou a raketovou palbou po tisících a nikoho to nevzruší. Naše sdělovací prostředky ignorovaly informace příslušníků mise OBSE o tom, že ukrajinské ozbrojené síly používají zakázanou kazetovou munici proti obytným čtvrtím. Několik desítek stejně nevinných mrtvých ukrajinských občanů na území ovládaném Kyjevem vede k tomu, že se již volá po válce Evropy proti Rusku. Překládám si to tak, že na východ od frontové linie žijí lidé, kterých není škoda, kdežto těch samých západně od Doněcku škoda je. Nemyslí si to jen vláda v Kyjevě, ale i čeští novináři, zejména ti z České televize.

Nejstarší analogii v naší historii má tento přístupy šestém až v osmém století. Tehdy do Evropy vtrhli kočovní Avaři, kteří nejprve své spojence Kutrigury a pak také Slovany považovali za „lidi, kterých není škoda, proto je v bitvě vždy stavěli do předního šiku a sami zasáhli, až když bylo rozhodnuti. Procházelo jim to přes dvě stě let. Pak proti ním vytáhl se svým vojskem Karel Veliký, ale nepodařilo se mu Avary porazit, protože se vyhnuli bitvám. Proto chtěl za pár let své tažení zopakovat a ke svému úžasu zjistil, že velký národ Avarů již neexistuje,, protože ho moravští Slované pověstní svou holubičí povahou kompletně vyvraždili.

Ono být Avarem asi i tehdy byla spíš záležitost ducha než národnosti. A jejich dědictví dělit lidi na ty, jichž není škoda, když je vyvraždíme, a na ty jichž škoduje, přetrvalo věky, jak ukazuje současná Ukrajina. Proto chci těm, kdo trpí avarským syndromem, připomenout, jak jejich pravzory dopadly. Přestože tenkrát bylo vraždění skutečně namáhavá ruční práce, Moravané to zvládli asi za pět let.

Až si i u nás v televizi konečně uvědomí, že všechny lidské životy mají stejnou cenu a každá zbytečná smrt nevinného člověka bolí stejně jeho pozůstalé, a až přestanou podvědomě podporovat genocidu na východní Ukrajině, zbaví se nejen avarského syndromu, ale i jeho možných následků.

(Článek z knihy „Stát jsme my!“ od politického vězně a chartisty přes archeologa, poslance ministra a velvyslance až po kandidáta na prezidenta, II. vydání, Praha 2023, autor Jaroslav Bašta)